Zvýšená pozornost, kterou vyvolaly kroky nových radních české televize, by se měla soustředit na dlouhodobé problémy. Mezi ně bezesporu patří zákony, kterými byly zřízeny veřejnoprávní televize a rozhlas. Od roku 1992, od kdy jsou účinné, byly mnohokrát novelizovány, takže například v případě Zákona o ČT platí dnes jeho 14. verze.
Hlavní změna z hlediska snahy o zvýšení nezávislosti byla přijata po televizní krizi v lednu 2001. Přinesla nový způsob nominace kandidátů do Rady ČT. Od té doby navrhují členy „organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy“. Tato změna měla Radu odpolitizovat. Ale příliš nepomohla. Svědčí o tom dopis, předsedy volebního výboru Sněmovny Stanislava Berkovce před poslední volbou do Rady. Tajný mail unikl na veřejnost a zveřejnil ho web info.cz. Berkovec v něm zcela v rozporu se zákonem hodnotil navrhované kandidáty podle jejich údajného vztahu ke generálnímu řediteli ČT a také, jak, podle Berkovce, budou vyhovovat zájmům jeho hnutí ANO.
Řadu let se vede diskuse o tom, co by pomohlo ke skutečnému odpolitizování Rady. Sám jsem se vyjadřoval k Zákonu o ČT několikrát. Naposled v dubnu 2015 v týdeníku Dotyk, kde jsem reagoval na tehdejší petici, která navrhovala, aby se uzákonilo, že Rada má být složena z respektovaných autorit. Napsal jsem tehdy: Mít rady z respektovaných autorit je nesporně pěkná představa, dokud se nezačne řešit, kdo takovou autoritou je a kdo její respektovanost bude měřit. Hádám, že před rokem by se mnozí signatáři shodli třeba na komentátorovi, který pracoval pro Zdeňka Bakalu. Jenže on mezitím nastoupil k Andreji Babišovi, který je vnímán jako nebezpečí pro svobodná média. Je tedy ještě respektovanou autoritou? A co známá investigativní novinářka? Ta nastoupila k Babišovi dokonce jako šéfredaktorka, ale už od něj zase odešla. Byla respektovanou autoritou, pak chvíli ne a teď už zase jo? Jsou i politici, kteří by mohli být vnímáni jako respektované autority. Ale co když je soud z něčeho obviní? Přestanou být? A když je soud osvobodí, zase začnou? A to nemluvím o tom, že každý respektujeme jiné hodnoty, a tak i jiné jejich představitele.
Nejjednodušší změnou by bylo svěřit volbu části členů horní komoře parlamentu – Senátu. Dalším nápadem, který se dlouho diskutuje, je upřesnit v zákoně, které organizace mají kandidáty navrhovat, tedy v zákoně je vyjmenovat.
Zapojit do volby Senát, by byl dobrý krok. Z dosavadní historie jeho existence se zdá, že díky odlišným způsobům a dobám volby do Sněmovny a do Senátu, jsou složení obou komor odlišné a to by pomohlo snížit vliv aktuální vládnoucí většiny na složení Rady. Vyjmenování organizací už tak jednoznačně nevidím. Těžko se bude hledat politická shoda na takovém seznamu a pokud bude dosažena, obávám se, že jen za cenu kompromisů, které do volby zapojí různé politicky vymezené spolky, které depolitizaci nezajistí.
Lepším řešením by podle mého názoru bylo zvýšit požadavky na členství v Radě. Dnes je jediným požadavkem bezúhonnost a čisté lustrační osvědčení. Dále zákon stanovuje, že člen Rady nesmí mít politickou funkci ani funkci ve veřejné správě. Poněkud zmatečně definuje střet zájmů kandidátů, když uvádí, že člen Rady nesmí zastávat žádnou funkci v politických stranách, politických hnutích nebo občanských sdruženích, ani nesmí při výkonu své funkce v Radě jejich jménem vystupovat nebo působit v jejich prospěch nebo ve prospěch jiných skupinových zájmů; dále se nesmí podílet na podnikání v oblasti hromadných sdělovacích prostředků, ani nesmí zastupovat obchodní zájmy, které by mohly být v rozporu s výkonem jeho funkce nebo by mohly ohrozit důvěru v nezávislost nebo nestrannost jeho rozhodování v Radě.
Velmi široce definuje zákon střet zájmů ve vztahu k finančním prostředkům od ČT. Ani člen ani jemu blízké osoby nesmějí vykonávat výdělečnou činnost pro ČT nebo mít od ní příjmy plynoucí z autorského zákona či zastupovat obchodní zájmy, které by mohly ohrozit důvěru v nezávislost nebo nestrannost rozhodování člena Rady v Radě.
Členové Rady by nepochybně neměli být funkcionáři politických stran. Ale dnešní formulace vylučuje i členy správních rad všech spolků ať už jsou to třeba zahrádkáři nebo amatérští hvězdáři. Naopak člen správní rady politické neziskovky, která je registrována jako zapsaný ústav, v Radě být může. Jednoduše pro to, že v době tvorby zákona taková právní forma organizace neexistovala.
Ještě spornější je zákaz působení ve prospěch jakýchkoliv skupinových zájmů. To znamená i zájmů organizace, která člena do Rady navrhla. Znamená to, že například pokud jej nominuje církev, neměl by se zabývat církevním vysíláním. Pokud by radní byl navržen novinářskou organizací, neměl by se zabývat zájmy novinářů. Je to protismyslné. A vede to pak k takové argumentaci, jaké jsme byli nedávno svědky ze strany biskupské konference, která ve vztahu k radní Lipovské prohlásila, že přestože ji navrhovala, nepovažovala ji za svou nominantku.
Vztah mezi nominující organizací a nominantem by měl být opačný. Nominující organizace by měla vyslovit jakousi společenskou záruku za to, že navrhovaný kandidát je jí dobře znám a že si je jistá tím, že je vhodný pro členství v Radě. Dokonce bych považoval za správné, aby nominující organizace měla právo navrhnout také odvolání svého nominanta, pokud jeho jednání porušuje zákon nebo její vlastní principy či etické zásady. Takové odvolání by pak Sněmovna projednala. Také je nesmyslné, požadovat po členovi Rady, aby nesměl působit v zájmu organizace, která ho navrhla, pokud nejde o interní zájmy, ale o zájmy celospolečensky prospěšné, a takové, které nejsou v rozporu s požadavky veřejnoprávnosti. Představme si situaci, že někdo je předsedou spolku, mezi jehož cíle patří zvyšování profesionality novinářů. Když se dostane do Rady nesmí tento zájem prosazovat? Nebo člen správní rady spolku na potírání dezinformací by jako radní nesměl prosazovat, aby televize nešířila fake news? Předseda spolku reprezentujícího národnostní menšinu by jako případný člen Rady nesměl třeba mluvit do rozpočtu vysílání pro menšiny?
Požadavky kladené na člena Rady by také měly obsahovat podmínku, že kandidát svou činností neporušuje Kodex ČT a závazek, že ho nebude porušovat ani v budoucnosti. Takový bod by vyřadil kandidáta, který vyzývá k fyzickému napadání novinářů nebo veřejně projeví podporu některému politikovi. Z kandidatury by také měl zákon vyloučit zaměstnance organizace, jejímiž vlastníkem nebo beneficientem je aktivní politik.
Další precizaci by si zasloužila podmínka, že se člen Rady se nesmí podílet na podnikání v oblasti hromadných sdělovacích prostředků. Je celkem jasné, co to znamenalo v době, kdy před třemi desetiletími zákon vznikal. Ale jak to aplikovat dnes v době webových médií, blogů a internetových televizí? Je-li člen Rady ČT současně tváří soukromé internetové televize, podílí se na podnikání v oblasti hromadných sdělovacích prostředků?
Zákon dnes stanovuje, že Sněmovna může Radu odvolat, neplní-li opakovaně své povinnosti stanovené zákonem, nebo pokud Poslanecká sněmovna dvakrát po sobě neschválí Výroční zprávu o činnosti České televize nebo Výroční zprávu o hospodaření České televize. Tento paragraf zákona byl předmětem kritiky mezinárodních novinářských organizací, protože dává Sněmovně možnost účelově neschválit výroční zprávy, aby získala zákonný důvod k odvolání Rady. Měl by být ze zákona vypuštěn. Je ostatně nadbytečné, aby se vůbec Sněmovna těmito dokumenty zabývala.
Zákon o ČT má ale i principiální nedostatek a tím je chybějící zákonná přezkoumatelnost rozhodnutí Rady. Neexistuje způsob, jak žádat soud o to, aby rozhodl, zda jednání a rozhodování radních probíhá v souladu se zákonem. To je právní anomálie a novela by ji měla vyřešit, aby její rozhodnutí podléhala přezkumu v rámci správního soudnictví, tak jako třeba podléhají soudnímu přezkumu rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
Přes poměrně velký počet novelizací ale i kvůli nim má Zákon o ČT řadu nedostatků. Zaslouží si ne dílčí, ale zásadní přepracování.
