Dvě poslední zasedání Rady ČT vzbudily pozornost veřejnosti. Vyvolaly demonstrace před budovou televize i petice a otevřené dopisy. Jsou obavy na místě?
Na první pohled by se zdálo, že Rada jednala zejména o provozních věcech. Řešila nákup pozemku pod svou budovou v Ostravě, odvolala Dozorčí komisi, která je jejím poradním orgánem, zabývala se propagací, marketingem a public relations televize. V čem je problém?
Znepokojující je to, že Rada ve všech zmíněných bodech překračovala zákonem jí vymezené pravomoci. Zákon říká, že Rada je orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize. Zákon také stanovuje působnost Rady. Patří do ní jmenování a odvolání generálního ředitele, které musí být písemně odůvodněno a odůvodnění zveřejněno. Rada také schvaluje rozpočet a další ekonomické výkazy, kontroluje účelné a hospodárné využívání finančních zdrojů a majetku České televize podle schváleného rozpočtu, schvaluje statut navržený generálním ředitelem a Sněmovně předkládá ke schválení Kodex ČT. Rozhoduje také o stížnostech na generálního ředitele a určuje jeho odměňování. V náplni činnosti má ještě další provozní záležitosti. Zákon výslovně do pravomoci Rady dává řešit stížnosti na generálního ředitele, což vyplývá z logiky toho, že jej rada jmenuje, odvolává a stanovuje jeho mzdu a odměny. Co však Rada v náplni nemá, je zabývat se personálními záležitostmi redaktorů ČT a řešit všechny ostatní stížnosti diváků.
Přestože zákon působnost Rady výslovně omezuje výčtem, snaží se jednotliví členové plést se i do věcí, do kterých nejen že jim nic není, ale tím, že se jimi zabývají, zjevně překračují své pravomoci a vstupují do kompetencí jiných osob. Takový postup je nepřípustný. Ambice některých nových členů Rady je zjevná – chtějí ovlivňovat činnost redakce a mít vliv na program zejména v oblasti publicistiky a zpravodajství. A hodnotit novináře, kteří toto vysílání připravují.
Jinak než takto nelze vysvětlit opakovanou snahu zejména radního Pavla Matochy, získat od vedení televize seznamy novinářů, kteří jsou negativně hodnoceni v médiích. Matocha patří mezi zaměstnance novin ze svěřenského fondu Andreje Babiše a je jasné, kteří novináři premiérovi vadí. Mediální ohlasy, které vedení televize sleduje, nemohou sloužit k tomu, aby podle nich byly posuzovány jednotlivé osoby, ale pouze ke sledování toho, jak je televize v jiných médiích reflektována. A to proto, že média zaznamenávají reakce osob, které jsou tématy publicistických pořadů. Že je jejich reakce negativní, je pochopitelné. Nicméně, jestliže se například prezident nebo jeho mluvčí vyjádří na adresu některého redaktora televize, jeho slova projdou prakticky všemi médii jako zprávy a pak se ještě znovu objeví v komentářích. Jeden výrok politika nebo významného podnikatele tak představuje i několik desítek ohlasů. Ať už jde o vyjádření negativní nebo pozitivní, nemá smysl je sčítat a vytvářet z nich seznamy oblíbenosti či neoblíbenosti novinářů. Ale především, znovu opakuji, jde o princip. Členům Rady do obsazení redaktorských míst nic není. A jestliže jim do toho nic není, nemohou k tomu úkolovat management.
Rada ovšem své kompetence překračovala i v jiných bodech. Když zamítla nákup pozemku, vstoupila do kompetence generálního ředitele. Když odvolala Dozorčí komisi, překročila zákon, který ji k tomu nedává pravomoc. Odvolat totiž Rada může jen jednotlivé členy a to ještě jen na základě důvodů, které stanoví zákon. Rada však odvolala celou komisi en bloc a bez zdůvodnění.
Těm členům, kteří takto aktivisticky vystupují, možná není jasné, že mají povinnost jednat v mezích zákona, a že tyto meze nesmějí překračovat. V poměrně velkém množství médií, které na trhu působí, mají Česká televize a Český rozhlas unikátní postavení. Vznikly zákonem a zákon stanovuje, jak mají fungovat. Jejich existence má být jedním z pilířů svobody slova. Zatímco obsah soukromých komerčních médií určuje jejich vlastník, veřejnoprávní média jsou médii veřejné služby – tedy služby veřejnosti.
Svoboda slova patří mezi základní atributy demokracie. Existují mezinárodní žebříčky, které hodnotí úroveň svobody slova v jednotlivých zemích podle předem stanovených kritérií. Mezi nimi je jedním z hlavních nezávislost médií veřejné služby. Tou se rozumí nezávislost na politicích, zejména na těch, kteří právě vládnou. Požadavky po seznamech novinářů jsou nepřijatelné principiálně, ale vznáší-li je zaměstnanec média, které si koupil Andrej Babiš, když se rozhodl vstoupit do politiky, jsou nanejvýš alarmující.
