Několik amerických televizních stanic ukončilo předčasně vysílání projevu prezidenta Trumpa po té, co během sčítání hlasů tvrdil, že došlo k masovému falšování voleb. Okamžitě to vyvolalo diskusi, jestli je takový krok ze strany televizí správný, jestli je legální a jestli nejde o cenzuru. Postoj komentátorů se nicméně vyvíjel. Jindřich Šídlo například v okamžité twitterové reakci 6. listopadu napsal, že z pohledu diváka i novináře bylo přerušení projevu chybou. O dva dny později ale už krok televizí hájil, když napsal, že nejde o cenzuru ale o editoriální rozhodnutí tří soukromých amerických televizí, které nemají žádnou povinnost vystoupení přenášet.
Není pochyb o tom, že ze strany televizí šlo o mimořádný krok, který zřejmě nemá v historii obdoby. Měly televize, jak to někteří doporučují, raději projev odvysílat a pak teprve vyvracet chyby? Jak by se v podobném případě měla zachovat média u nás?
Zkusme se na situaci podívat jinak – z pohledu média. Je povinností médií vysílat projev prezidenta? Ukládá jim někdo nebo něco takovou povinnost?
Soukromá média, a to jsou ve Spojených státech všechny televize, se řídí svými redakčními principy, kodexy a standardy. Jejich profesionální povinností je sloužit svým divákům (posluchačům, čtenářům) a přinášet jim informace, které jsou podle nejlepšího vědomí a svědomí novinářů nepravdivější. V komerčním zájmu médií současně je, aby přinášeli takové informace, které jejich diváky (čtenáře, posluchače) zajímají a proto je sledují. Vysílat projevy uchazečů o prezidentský úřad je jejich svobodné rozhodnutí. Je jen na nich zda-li ho odvysílají, jestli ho odvysílají celý nebo jen ukázku z něj. A na jejich profesionálním rozhodnutí je i to, vysílání ukončit, jestliže slyší, že prezidentský kandidát pronáší závažná obvinění, která se neopírají o důkazy. Podstatné je při tom i to, že Donald Trump tentokrát nemluvil jako prezident, ale jako jeden z kandidátů na prezidentský úřad.
Komentátoři, kteří se pozastavují nad vypnutím Trumpova projevu argumentují, že prezidenta nemá nikdo umlčovat. Ale kde je ta hranice? Má se to týkat jen prezidenta nebo i vice-prezidenta, nebo snad i ministrů? A co jiných vyšších úředníků? A proč? Když by při stejném projevu televize přerušila jiného občana nebo politika, proč by měla nechat říkat nepravdy prezidenta? U nás přetrvává tradiční úcta k prezidentskému úřadu přetrvávající z monarchistické doby. Často se ovšem za úctou skrývá servilita. Americká občanská společnost nic takového nemá. Novináři nevidí žádný důvod k tomu, aby se na projev prezidenta vztahovala jiná pravidla, než na ostatní televizní vystoupení.
Ale když už srovnáváme – i u nás probíhala diskuse o vypnutí nebo v našem případě nevypnutí prezidenta. Když Miloš Zeman užil v přímém vysílání ve veřejnoprávním rozhlase vulgární výrazy, bylo to označeno za nepřijatelné, za chybu, že vysílání nebylo přerušeno, a rozhlas pak s prezidentem ukončil spolupráci. Je snad vulgarismus škodlivější než lež? Smějí politici lhát, pokud při tom nemluví sprostě? Jistěže ne. Přístup amerických televizí je inspirativním návodem pro sebevědomá média a pro profesionální novináře všude na světě. Jak napsala 8. listopadu Johana Hovorková ve Foru 24, když v médiích lžou Babiš, Okamura nebo Zeman, téměř nikdy nejsou jejich výmysly konfrontovány. Částečně proto, že se baví hlavně se spřízněnými novináři, ale také proto, že česká mediální scéna považuje svůj vlastní přístup za serióznější. Přitom, píše Hovorková, je neseriózní k těm hlavním účastníkům – k divákům, posluchačům a čtenářům.
Nenechme ani u nás politiky lhát v přímém přenosu. Média nejsou službou politikům, ale občanům. A novináři se nesmí měnit v držáky mikrofonů a kamer pro potřeby politiků.
Michal Klíma
